Není vidět, nedá se koupit. Přátelství je ta nejkrásnější věc, kterou můžete najít v horách

Každý, kdo chodí do hor, se v nich cítí tak nějak lehčí, lepší. Vracíme se z nich sice fyzicky unavení, ale zároveň posílení a nabití energií. Proto jsou i pro Northfinder středem vesmíru. Hory ovšem kromě radosti a energie do života přinášejí i další neocenitelnou věc, která je zadarmo, ale zároveň by se nedala koupit za žádné peníze na světě.

Přátelství. Upřímná, vzájemná a vyvážená.

Lépe řečeno, hory nám nabízejí skvělé podmínky, aby mohla vznikat nová. Stará a silná přátelství zase dokážou naplnit novými zážitky, dávají jim obsah.

Plnohodnotná přátelství nám dávají pocit naplnění, stability a pochopení. V uspěchané době, kde jsme sice více propojeni, ale méně spolu, je potřebujeme. I ve vědeckých kruzích se stále více začíná mluvit o tom, že mezi lidmi narůstá pocit dlouhodobé osamělosti. Tento problém začíná vyvěrat na povrch natolik, že se jeho řešením již některé státy začínají věnovat na celonárodní úrovni, protože dlouhodobá osamělost má vliv i na fyzické a duševní zdraví lidí.

Výlet do přírody je proto ideálním způsobem, jak mít tyto pocity více pod kontrolou, a zároveň poznat zajímavé lidi s podobnými zájmy. Zamysleli jste se ale už někdy nad tím, čím to je, že v horách dokážeme být k sobě milejší, vstřícnější a vytvářet si pouta, která mohou vydržet klidně i celý život?

Na tuto otázku jsme se podívali očima Fera Mrázika, horského vůdce, předsedy dobrovolného sboru Tatranské horské služby a ambasadora slovenské značky Northfinder, a Lucie Pružinské, psycholožky a psychoterapeutky.

Jsme naprogramovaní k tomu, abychom se v horách cítili dobře

V každodenním koloběhu povinností, starostí a stresu se těžko vytvářejí nová přátelství, jenže právě tehdy by se přítel na blízku hodil. K tomu, aby přátelství vzniklo, je ale třeba čas, prostor i vnitřní nastavení. A právě to hory umožňují. Polevit, ztišit se, nabrat odstup, otevřít se ostatním. Každý to má někde hluboko v sobě zakořeněné. I naši dávní předkové museli denně čelit stresu, strachu či každodenním banálním starostem. A dokud neexistovala celá odvětví, která se starají o náš pocit pohody a zábavu, byly tu vždycky pěkné výhledy, západy slunce, měsíc a hvězdy, při kterých se mysli na chvíli uleví.

„V horách je mysl nezatížená, je v prostředí, ve kterém se cítí přirozeně. V životě tam dole, v údolí, neustále nabíráme a nabíráme... nové informace, zprávy, zbytečnosti. Nedokážeme jen tak nic nedělat a dopřát mysli klid. Do hor jsem začal chodit intenzivně asi v 15 letech, v tom věku se ještě zdaleka nedá mluvit o vyzrálosti. Ale už tehdy jsem si začal uvědomovat, že všechny mé problémy a tíha zůstaly kdesi dole. Nahoře se mi dostávalo pouze jakési životní esence, očištěné o veškerý balast, role, hierarchie. Ne nadarmo se ve východních kulturách říká, že kalná voda se vyčistí jen v klidu. Dole jsme v jednom koloběhu, často se soustředíme pouze na věci bezprostředně před námi a chybí nám nadhled,“ popisuje Fero. 

Podle Luciiných slov nám zase příroda dokáže příjemným způsobem stimulovat všechny smysly. Ale tak, že náš mozek nepřetěžují. Ocitáme se tak v klidných situacích, které nás zasazují do reality. Věda říká, že se snižuje i hladina kortizolu (hormonu spojeného se stresem) v organismu.

V běžném životě je těžké úplně vypnout. V práci máme před sebou seznam úkolů, které je třeba splnit, a v nichž často nevidíme smysl, nebo ho aspoň nevidíme hned. Filtrujeme kvanta informací, zpráv, telefonátů. Po práci zase naskakujeme do koloběhu každodenních partnerských, rodičovských a dalších povinností. Je těžké si vytvořit prostor pro druhé, pokud ho nemáme dost pro sebe.

To všechno se ale po chvíli stoupání do kopce mění. Člověk se dostane do svojí zóny a má před sebou jediný cíl. A je jedno, jestli je to vrchol hory, oblíbená chata nebo bufet, nebo minimálně pár kilometrů ve starém známém lesíku. Právě tehdy, když máme prostor pustit tyto věci z hlavy, se dokážeme otevřít i ostatním.

Dají nám pocítit, jak jsme malí

Ve městech je člověk středobodem. Vše je uzpůsobeno tak, aby to pro nás bylo co nejrychlejší, nejpohodlnější. Lehce se zorientujeme, máme se kam schovat a bezpečí domova je vždycky na dosah. A když něco z toho nemáme, cítíme napětí, stres, hněv. Když ale člověk stojí někde na kopci, vidí v dálce kilometry horských pásem, slyší hukot vodopádu nebo se dívá na pleso, ve kterém se odrážejí okolní štíty, cítí úžas.

Něco podobného, jen v extrémnější podobě bylo pozorováno i u astronautů, kteří se na zem dívají z její oběžné dráhy. Vidí planetu překypující životem, chráněnou tenoučkou vrstvou atmosféry uprostřed obrovské prázdnoty, což dokáže pořádně otřást jejich hodnotovým systémem. Podobný zážitek, jen v jiném měřítku, dokážeme mít i v horách.

„Je to zajímavá emoce, která má na člověka transformační účinky, dokáže měnit náš pohled na svět. Když se ocitneme v blízkosti krásných a ohromných věcí, oproti kterým se už necítíme tak velcí, začne vyplouvat na povrch naše skromnější a pokornější já,” říká Lucia. 

Podle mě není náhoda, že všechny kláštery a chrámy, kam lidé chodili meditovat, modlit se a hledat odpovědi, jsou právě v horách,“ dodává Fero.

Zkoušejí nás a posilují pouta

„Když se s někým ocitnete v těžké situaci, kdy jde o zdraví nebo o život, dokáže to vytvořit velmi silné spojení. Tehdy každý vystoupí ze své komfortní zóny a ukazuje se jeho pravá povaha, schopnost rozhodovat se a jednat, vypořádat se s danou situací. Tehdy opravdu uvidíte, jestli chcete s tím člověkem pokračovat dál a zda budete spolu ochotni podnikat další věci. Těžký zážitek zocelí lidi jak fyzicky, tak mentálně, ale zocelí i ten vztah mezi nimi,” říká Fero. 

S přibývajícími léty a zkušenostmi však tyto situace podle jeho slov učí i vzájemné empatii. „Dokážete se na těžké věci dívat nejen svýma očima, ale učíte se více vcítit i do ostatních. Protože nastávají situace, které někdo může ‚vstřebávat' velmi dlouho. Časem se u vás vyvine cit pro to, abyste kamarádovi, byť nevědomky, nepřipomínali věci, ze kterých se pořád ještě nedostal. Někdy se bohužel z hor nevrátí celá skupina. To jsou zážitky, které člověka poznamenají. Empatie vás naučí, jak se v konkrétních situacích k danému člověku chovat, a co říct, abyste mu trauma zbytečně nejitřili,“ vysvětluje Fero.

Formování pouta mezi lidmi však má i fyziologické vysvětlení. Z velké části za to může hormon oxytocin. „Někdy je nazýván také hormonem lásky a způsobuje i to, že mezi lidmi snáze vznikají pouta. Motivuje nás jednat v zájmu bezpečí a blaha lidí, kteří jsou nám blízcí,“ doplňuje Lucie.

Klid, který bourá bariéry

V běžném životě máme každý nějakou svou roli, ať už je to profese, rodičovství nebo angažování se ve věcech. „V přírodě nebo horském prostředí se důležitost těchto rolí oslabuje, rozdíly mezi lidmi jsou najednou menší, nebo alespoň méně důležité. Možná by se dalo říci, že v horách jsme každý najednou Adamem a Evou,“ říká Lucie.

Potvrzují to i Ferova slova. „Když jsem s klienty v horách, pozoruji, že společenské postavení, funkce a majetky jdou do pozadí. Najednou jsou lidé více ve svém obyčejném já. Já jsem Fero, ty jsi Jožo… a až potom nějaký ředitel nebo elektrikář,“ říká.

Proto také vybízí lidi, které doprovází, aby mu tykali. „Tady jsme všichni svobodní, rovnocenní. Potom když vás potkám v údolí, zase vám řeknu ‚Dobrý den, pane řediteli‘. Ve většině případů to funguje a lidé jsou schopni to akceptovat,“ dodává. 

I názorové rozdíly je podle něj dobré zpracovávat s čistou hlavou a klidnou myslí. „Ne nadarmo se říká, že potřebuji něco ‚rozdýchat‘, dát tomu čas a prostor, nechat to uležet. Člověk tak získá větší odstup, má klidnější reakce a také lépe zvládne přijmout kritiku a pohled někoho druhého,“ vysvětluje Fero. 

Lucie doplňuje, že i úspěšné vyřešení konfliktu nebo krizové situace dokáže mezi lidmi vytvořit nebo posílit vzájemné pouto. „Když v sobě věci dusíme a necháváme pomalu bublat, postupem času se začneme tomu druhému vzdalovat, kopat mezi sebou jámu. Děláme to zejména ve vztazích, na kterých nám nezáleží. Nemusíme se na všem hned shodnout, důležitý je projevený zájem. Tím dáváme najevo, že nám na sobě záleží,“ uzavírá Lucie.

A nám v Northfinderu záleží na tom, abyste díky našemu oblečení v horách měli s přáteli spoustu příjemných zážitků, v pohodlí a bezpečí.